window.dataLayer = window.dataLayer || []; function gtag(){dataLayer.push(arguments)}; gtag('js', new Date()); gtag('config', 'UA-31534518-1');

8. 10. 2017

Dagmar Daňková se narodila 15. června 1973 v Kroměříži. Vystudovala anglickou filologii a historii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Je rozvedená, má dospělého syna. Momentálně pracuje jako učitelka na Gymnáziu Zlín – Lesní čtvrť. Mezi její záliby patří četba, scrabble a plavání.

 

Ahoj Dagmar, jsi učitelka tělem i duší. Sama o sobě totiž říkáš, že mezi tvé koníčky patří i sebevzdělávání. Většina lidí je šťastná, že už má školská léta za sebou. Opravdu tě to tak baví?

Samozřejmě. Člověk, který rezignoval na poznávání nového, rezignoval na život.
Nechápu, jak si může kdokoli, a učitel obzvlášť, myslet, že už rozumí všemu. Že může žít z podstaty a nepotřebuje se dále rozvíjet. Jestli bych chtěla něco opravdu vštípit svým žákům a žákyním, tak to, že snad není větší radosti než té plynoucí z objevování a snahy o pochopení dosud neznámého.

Jako gymnaziální učitelka angličtiny a dějepisu si žádnou intelektuální pohodlnost ani nemohu dovolit. Jazyková úroveň mladých lidí je tak vysoká, že kdybych se neudržovala tím, že denně čtu nebo poslouchám autentickou angličtinu, brzy bych s nimi nestačila ani držet krok, natož je učit něco nového. V dějepise je to podobné. Pokud za učitelem přijde někdo konzultovat seminární práci, kantor nemusí být sice zrovna expert na vojenskou techniku devatenáctého století, ale musí být schopen doporučit literaturu, posoudit věrohodnost zdrojů a pohlídat formální náležitosti textu. To vše vyžaduje, aby učitel neztrácel ponětí o trendech moderního dějepisectví.

Jak dlouho už učíš?

Dvacet jedna let. Z toho osmnáctým rokem na Gymnáziu na Lesní čtvrti ve Zlíně, kde jsem i sama studovala. Když to sečtu, tak jsem na „Lesňáku“ strávila už téměř polovinu svého života.

Dnes se často mluví o tom, že dnešní žáci a celkově děti jsou horší než předchozí generace. Co si o tom myslíš?

Horší rozhodně nejsou. Alespoň ti, které znám od nás z gymnázia, jsou možná cílevědomější a pracovitější, než jsem byla v jejich věku já. Jsou mezi nimi takoví, kteří se připravují na náročné studium medicíny, solidně ovládají dva světové jazyky, a přitom si najdou čas i na sport či kulturu. Co se však bohužel trošku vytrácí, je radost z maličkostí. Vzpomínám si, jak šťastné jsme s kamarádkami byly, když jsme v rakouském rozhlase zachytily písničku od „Depešáků“, nahrály si ji na chrchlající kazeťák a pak ji hodiny poslouchaly a snažily se porozumět textu. Dnes se k jakékoli písničce, klipu, filmu či rozhovoru proklikáte během pár minut. Jenže to nadšení se vytrácí. Příliš mnoho informací, možností a příležitostí může bohužel vést k přesycení, přetížení, někdy dokonce až k syndromu vyhoření. Bohužel se domnívám, že stres a s ním spojené riziko psychických onemocnění je dnes větší. A ačkoli se to od učitelky zřejmě neočekává, mladým lidem radím, aby spíše zvolnili, nesoustředili se tolik na výkon a úspěch, ale budovali si vztah k lidem a nacházeli klid a útěchu v krajině.

Mnoho lidí ale opouští své známé, svou rodnou zem a krajinu kvůli kariéře. A jak jsi na tom ty? Jak se ti žije v České republice?

Mně osobně báječně. Celý život mi totiž padají jen dobré karty. Narodila jsem se rodičům, kteří mi byli a stále jsou oporou. I díky nim jsem vystudovala zajímavý obor v nádherné Olomouci. Otec mého syna se mu vždy vzorně věnoval a nikdy nás nenechal „na holičkách“. Dnes žiju v družstevním bytě na pěkně udržovaném sídlišti. Mám práci, která je zároveň i mým koníčkem. V profesním i soukromém životě jsem obklopena senzačními lidmi a inspirativními osobnostmi.

Moc dobře si ale uvědomuji, že většina z toho je naprosto nezasloužené štěstí a že spoustě lidí osud takhle nepřál. Někteří se od narození potýkají s překážkami, a přestože tvrdě pracují, od bídy je dělí jen tenká hranice. Mrazivě o tom vypovídají nedávné reportáže mojí kamarádky Saši Uhlové, která si vyzkoušela práci v několika provozech za minimální mzdu.

A proto ses rozhodla jít do politiky?

Ano. Chci, aby se měli i ostatní lidé v této zemi alespoň tak dobře jako já.

Proč by podle tebe měli občané volit právě Zelené?

Klíčovými hodnotami zelené politiky jsou globální zodpovědnost, sociální spravedlnost, odmítnutí násilí a respekt k odlišnostem. S těmito principy se plně ztotožňuji a věřím, že jejich důsledné dodržování by stačilo k tomu, aby se místní i celosvětové poměry znatelně zlepšily.

V parlamentu bys určitě mohla předat své znalosti z pedagogické praxe. Myslíš si, že je nutné investovat do vzdělání?

Jistě, kromě ochrany životního prostředí jsou to nejlépe investované peníze vůbec. Geniálně to vystihl Tomáš Garrigue Masaryk: „Dobrá škola ušetří státu peníze za kriminál, špitál i chudobinec“.

Zelení mají ve svém programu, že chtějí, aby volební právo měli lidé od šestnácti let. Co si o tom myslíš? Jsou v dnešní době lidé zralí a schopni za sebe rozhodnout již v šestnácti?

Ano. A za sebe bych v tom viděla i takový malý psychologický trik, který můžu demonstrovat na příkladu z praxe. Chovám-li se k mladým lidem co nejvíce jako k dospělým, k tomu patří například i důsledné vykání, oni na to ve většině případů skutečně dospěle a vyzrále reagují. Důvěra zavazuje. Ale jak vidíte, je důležité, abychom mladé na tuto volbu připravili. Naším chováním k nim.

 

Dagmar Daňková, Vaše kandidátka číslo 6 za Zelené ve Zlínském kraji

Celou kandidátku a další rozhovory si můžete přečíst zde.