8. 10. 2017
Vilém Jurek se narodil 1. dubna 1985 ve Vyškově. Vystudoval Střední zemědělskou školu ve Starém Městě u Uherského Hradiště, následně Lesnickou a dřevařskou fakultu Mendelovy univerzity v Brně. V současnosti pokračuje na doktorském studiu v oboru Pěstění lesa. Je svobodný. Momentálně pracuje jako vedoucí úseku Péče o přírodu ve spolku Rezekvítek. Mezi jeho záliby patří polský dokumentární film, káva a cirkusová akrobacie.
Ahoj Viléme, jak sis užil léto?
Pracovně. Na dovolenou a válení se na pláži v Bibione nebyl čas. Využil jsem ale prodloužených víkendů a navštívil jsem Belgii, Letní filmovou školu v Uherském Hradišti a několik krásných nádraží v Sudetech. Jinak to byla práce, práce a zase jen práce. V létě máme největší nápor a musíme sekat louky, které pak sklízíme. Do toho jsem se věnoval zpracovávání několika odborných posudků a natáčení filmu o přírodní rezervaci Kamenný vrch. Na dovolenou mám čas spíš v zimě. To odjedu buď na hory nebo někam do teplých krajin.
Tvým povoláním i koníčkem je příroda. Co všechno děláš?
Věnuji se ochraně přírody. Do toho můžeme zahrnout jak tu teoretickou práci, tak i praktickou část. Buď sedím u počítače a píšu projekty nebo jednám na úřadech, ministerstvech a komisích. Nejčastěji mě ale potkáte s motorovou pilou v ruce nebo křovinořezem na zádech. Práci v terénu dělám nejraději, a nejvíce mě naplňuje.
Je zajímavé, že ručně sekáš. Proč to děláš v 21. století?
Normální kosou seču párkrát za rok. Jinak ručně seču za pomoci krásného oranžového křovinořezu. K tomu mám několik důvodů. Kdybych sekal ručně těch třicet hektarů, které máme každý rok posekat, upadnou mi dříve či později ruce. Naši předkové toho zase tolik nesekli, jak si mnozí myslí. Když se sekly velké lány, pomohli sousedi. Také se seklo jen to, na co měli síly. Závody v sečení se lidem, kteří s tou kosou běžně pracují, zdají spíše úsměvné. Druhá věc je, že jsem levák a s kosou pro praváky se mi seče špatně. Třetí věc je, že sečeme často kamenité pozemky, kde se kosa poměrně rychle ztupí, zvlášť když doslovně padne kosa na kámen. Dříve se místa se skalními výchozy vypásala. Dnes tu pastvu imitujeme kosením. Je to levnější, šetrnější a časově méně náročné. A proč křovinořez a ne sekačka? Většinou sečeme nepřístupné nebo svažité pozemky, kam těžká technika nemůže. Křovinořez je velký pomocník v ochraně přírody a s tím se musí smířit i ten největší staromilec.
Na co se zaměřujete v neziskové organizaci Rezekvítek?
Rezekvítek se primárně věnuje ochraně přírody a ekologické výchově. Já jsem reprezentant toho prvního. Můj úsek se věnuje téměř všemu, co souvisí s ochranou přírody a tvorbou krajiny. Těžištěm naší činnosti je management chráněných území, rekultivace a péče o krajinu. Zvládneme i přírodní zahrady nebo biokoridory. Za všechny nejbláznivější akce můžu uvést ruční kopání mokřadu nebo sekaní trávy za pomocí lezecké techniky. Pro záchranu skalních stepí uděláme všechno, i když to občas není jednoduché. Rezekvítek byl první neziskovkou, která měla povolení hornické činnosti. Já jsem dokonce udělal zkoušky a byl jsem ustanoven důlním předákem. Všechno je pro nás výzvou a byla by škoda nechytit se šance si něco vyzkoušet.
Je zájem o ekologickou výchovu? Myslíš, že je v dnešní době důležité se v ní vyznat?
Environmentální vzdělávání, výchova a osvěta, neboli EVVO, je potřebná věc. Postupem doby ztrácí lidé, zvláště děti a mládež, kontakt s přírodou. Pokud to vezmu velmi obšírně, dnes děcka nesedí u televizí nebo počítačů. Toto klišé je překonáno. Dnes děti a mládež do přírody chodí. Jdou si sednout do parku s mobilem, který má neomezený přísun dat. Bohužel příroda pro ně má minimální hodnotu. Jsou odtrženi ne od reality, tu mají v mobilech, ale od přírody. Pokud si mají zvolit, jestli si sednout pod krásný platan nebo tam, kde je wifi, zvolí si místo s dostatečným pokrytím wifi-sítě. Každý z nás si musí zažít přírodu, ať s telefonem v ruce nebo bez něj. Musíme se naučit vnímat přírodu a vážit si jí. Někdo na to dojde sám. Pro úplné analfabety je ekologická i environmentální výchova cestou, jak být citlivý k přírodě a krajině. Optimální je učit děti od malička.
Jsi držitelem cen v mezinárodní soutěži. Řekni nám prosím něco o ní.
Quarry Life Awards je mezinárodní soutěž o nejlepší rekultivační projekt. Můžeme to připodobnit k takovému rekultivačnímu Oskaru. Vedl jsem tým odborníků, se kterým jsem se stal vítězem národního kola v roce 2014. A vloni jsem se s jiným týmem umístil na třetím místě. Žádná sláva to ale není.
Navštívil jsi mnoho míst v České republice. Jak se ti žije v Šumicích?
Nemůžu odpovědět jinak než, že všude dobře, doma nejlépe, a domov je tam, kde se cítíme dobře. Šumice mají kolem sebe výjimečnou přírodu. Nachází se v údolí řeky Olšavy, které je obklopené táhlými svahy. Nejvíce mě učarovala rozmanitost biotopů a historie krajiny. V Šumicích máme téměř vše od lužního lesa až po suché trávníky. Dokonce i jezera. Za ojedinělou věc považuji pozůstatky takzvaných pasinků s dříny a starými hruškami. Tímto byly Šumice dříve vyhlášené. Představte si třeba tři sta let staré vykotlané dříny na obrovské louce. Na starých leteckých snímcích je to krajinný fenomén. Díky tomu se dřinka dostala i do znaku obce.
Proč jsi se rozhodl jít do politiky?
V roce 2006 jsem to nevydržel a přihlásil jsem se jako příznivec SZ. Mé srdce vždy bilo zeleně. Po přihlášení mi volal tehdejší předseda ZO Uherské Hradiště, jestli se nechci stát rovnou členem strany. Na naší první schůzce jsme se domluvili a rovnou jsem kandidoval v kultovních volbách 2006, tehdy ještě jako bezpartijní.
Jakou máš zkušenost s politikou?
Od útlého věku mě fascinuje politika. Postupně jsem se čím dál více vzdělával a hodně četl nejen beletrii, ale i různé teorie. V šestnácti jsem dokonce přečetl Komunistický manifest. Vstupem do Strany zelených se mi otevřely nové dveře. Zažil jsem opravdovou politiku. Tím, že jsem si odseděl nekonečné konference a schůze, získal jsem umění trpělivosti. Druhá výhoda je dovednost argumentovat. To jsou dvě veledůležité věci. S reálnou politikou ve smyslu poslance, hejtmana nebo starosty nemám žádnou zkušenost. Byl jsem a jsem spíše takovým pomocným technickým praporem. Politickou práci si radši odmakám, nežli si budu platit osobní PR agenturu.
Proč by podle tebe měli občané volit právě Zelené?
Zelení mají k přírodě nejblíže ze všech politických stran. Když se podíváte do jiných programů, jsou tam jen bláboly a klišé. Zelení mají opravdu propracovaný program, který dává možnosti, nikoliv zákazy a plané sliby. Perličkou politických programů je pak to, že ostatní strany, obrazně řečeno píšou na jedné straně, že budou bojovat proti suchu, a na druhé straně slibují bazén do každé domácnosti.
Nesporná výhoda Zelených je různorodost názorového myšlení. Budeme-li hledat příměr v přírodě, tak platí, že čím je ekosystém rozmanitější, tím je stabilnější. Ale musíme počítat, že narušení je přirozenou součástí přírody a díky nim máme v přírodě mnohdy ty nejcennější biotopy. Všechno to krásně do sebe zapadá.
Proč by občané měli kroužkovat právě tebe?
Jsem mladý, krásnější než růže, nezkažený. Peníze jsou pro mě až na posledním místě. Rád si prosadím svou a umím být nad věcí.
Co chceš v parlamentu prosadit?
Věci, které budou dobré pro naši krajinu, občany a kulturu. Pravdou je, že by mi stačilo prosadit, že ochrana přírody není jen druhořadé téma a trafika.
Co si myslíš, že můžeš do politiky přinést?
Věřím, že do politiky přinesu zkušenosti z neziskového sektoru, ochrany přírody a prostředí obyčejných lidí, s kterými pracuji. Mám, asi jako jeden z mála, tu výhodu, že se živím rukama i hlavou. Dělníci nepochopí hlavouny. Hlavouni nechápou dělníky. Mám pohled na věc z různých úhlů. Tohle jsou ty zkušenosti k nezaplacení.
Viléme, jsi vedoucí odborné sekce Pro krajinu Strany zelených. Řekni nám prosím, jakými prostředky chtějí Zelení chránit krajinu. Je to vše reálné?
Reálné je všechno. Pokud nevyvineme prostředek se smrtící látkou, krajina si pomůže sama. My si můžeme jen vybírat, jestli krajinu nechat tak jak je, nebo ji podpořit. Cílem je vymyslet, co bude ne nejlepší, ale optimální a systémové. Krásným příkladem jsou komplexní pozemkové úpravy. Ty, když se povedou, vytvoří fajn prostor na budování všech mokřadů, tůní, alejí. Recept Strany zelených je komplexnost a systémovost všech opatření, nic jednoduššího nemůžeme nabídnout.
Jak se podle tebe nakládá s Českou krajinou?
Zachází se s ní stejně jako všude na světě. To znamená komerčně. Stejně jako mizí deštné pralesy, nám v ČR mizí denně několik hektarů zemědělské půdy. A není to jen kvůli stavbám, ale taky kvůli nesmyslnému zalesňování nebo zarůstání krajiny. Taková ta ladovská krajina mizí v divočině. O krajinu se málo staráme. Pokud nebudeme dělat nic se stavem, kde se pole mění v průmyslové zóny, kde zarůstají cenná travní společenstva a kde je orná půda bez organické složky, budeme se mít opravdu špatně. Nebudeme mít už zdravou krajinu. Nebudeme mít čisté prostředí, do kterého můžeme jít třeba na tu procházku s mobilem v ruce. Málo lidí si uvědomuje, že ta česká krajina je kulturní hodnota třeba jako Chrám svatého Víta nebo Vila Tugendhat. Mrzí mě, že příroda je očích mnoha lidí až na posledním místě.
Jaké řešení by Zelení měli prosazovat k znečišťovatelům krajiny?
Říkám to všude. Zákazy jsou od toho, aby se porušovaly. Tudíž tudy cesta nevede. My potřebujeme motivovat. Můžeme dělat osvětu, jenomže to je jako s veršem od K. H. Borovského:
Ale svět je pořád stejný,
lidé ho nezmění:
plivni si stokrát do moře,
ono se nezpění.
Proto mě fascinuje propagace boje proti suchu. Dobře, máme tady sucho, ale dělá s tím opravdu někdo něco? Takže se na to musí jinak. Osvětu musíme vnímat jako podpůrný nástroj. To hlavní je jinde. Co drží největší znečišťovatele nad vodou? Ano, jsou to zemědělské dotace. Slyšel jsem, že Zelení chtějí sebrat zemědělcům dotace. To je ale nesmysl, to jsou právě ty nikam nevedoucí zákazy. My musíme dotace alokovat. Dotace musí putovat na péči o krajinu. Případně to lze implikovat do současných podmínek to, že za produkci takového a makové množství máků dostane zemědělec „kompenzaci“, která bude podmíněná například obnovou sto padesáti metrů meze. Určitě si teď echt zemědělec klepe na čelo. Ale jak řekl Baťa: „Neříkej, že to nejde, raději řekni, že to zatím neumíš.“
Vilém Jurek, Váš kandidát číslo 9 za Zelené ve Zlínském kraji
Celou kandidátku a další rozhovory si můžete přečíst zde.