6. 10. 2017
Radek Fojtík se narodil 6.6. 1974 ve Vsetíně. Vystudoval obor tělesná výchova a sport na FTVS UK. Je ženatý a s manželkou Pavlou mají jedno dítě. Momentálně pracuje jako “kluk pro všechno” v pobočném spolku TJ Sokol Vsetín a jako trenér mládeže v oddíle sportovní gymnastiky.
Ahoj Radku, jak sis užil léto?
V poklidu i s přiměřeným stresem, s rodinou a na zahradě. Taky jsem využil výhodnou jízdenku ČD a cestoval po republice.
Jsi starostou tělocvičné jednoty Sokol. Co obnáší tvá práce?
Starosta je od slova starat, tak se starám o podmínky pro sportování pro přibližně 430 dětí a sto dospělých ze Vsetína i okolí. Nedělám to samozřejmě sám, ale spolu s kolegy trenéry, cvičiteli a dalšími funkcionáři. Nyní máme pět sportovních oddílů. V minulosti byl vsetínský Sokol, založený v roce 1893, významnou společenskou organizací a kolébkou většiny sportů na Vsetíně. Staří sokolové dokázali postavit bez dotací z veřejných zdrojů vlastní sportoviště, provozovali první kino, a dokonce první vanové lázně, letní bazén a hráli divadlo. Není jednoduché srovnávat se s takovou tradicí. Ta doba vlasteneckého nadšení je dávno pryč. Dnes máme nějak fungující stát, instituce, dotace. Zdá se, že to máme lehčí než kdysi.
Jsou pro tebe důležité manažerské schopnosti? Myslíš, že se ti budou hodit v politice?
Manažerské schopnosti jsou spíše dovednosti. Určitě jsou nějaké vrozené předpoklady, které by správný manažer měl mít. Podle mě je ale důležitá zkušenost, která se získává v průběhu činnosti. Taky být si vědom svých slabých stránek a pracovat na jejich zlepšení nebo třeba neztratit zpětnou vazbu s lidmi, které ten manažer řídí. Profesor Koukolík o tom napsal krásnou knihu Mocenská posedlost. Píše v ní mimo jiné, že právě v politice nebo ve vedoucích funkcích obchodních společností převládá určitá sorta lidí právě s těmi schopnostmi, u nichž se mocenská pýcha nebo mocenská závislost kombinuje se stupiditou. Přičemž ta stupidita není nadávka, ale neutrální pojem. Doporučuji všem k přečtení, zvláště politikům. Když pozoruji lidi, kteří vstoupili do politiky, třeba i na regionální úrovni, mnoho z nich se s tou mocenskou posedlostí pere. A mnoho z nich se sní nepere a stoupá stále výš, kde je ta deprivace výhodou. Od toho asi vychází ten názor, že politika je špinavá. Proto je v politice tolik deprivantů. Takže pozor na určité manažerské “schopnosti”.
Jak těžké je v dnešní době přivést děti ke sportu?
Přivést děti ke sportu je rozhodně těžší než kdysi. Nevím, jak by dopadla naše generace, mít v roce 1984 “fejsbůk” :). Dnes je určitě větší nabídka možností trávení volného času pro děti, takže ten impuls musí dát (a vždycky dával) dospělý, obvykle rodič. Podle výzkumů dítě přivede ke sportu nejčastěji rodič, který sám v mládí sportoval a má k němu nějaký pozitivní vztah. U dětí, které takovou rodinnou podporu nemají, musí nastoupit instituce jako je třeba škola a v hodinách tělesné výchovy jim to sportování úplně neznechutit. Myslím, že to není tak těžké, vzhledem k tomu, že děti mají přirozenou potřebu pohybu. Jen jim něčím musíme nahradit ty klepače koberců, po kterých jsme lezli my, když nás naši pustili ven. Ty materiální podmínky pro sportování jsou hodně důležité. Bez kvalitního školního sportovního areálu to má tělocvikář hodně těžké. Samozřejmě to není jen o materiálních podmínkách, ale taky o lidech.
Jsi trenérem a rozhodčím sportovní gymnastiky. U muže je to poněkud nezvyklé. Jak ses k tomu dostal?
Ke sportu mě přivedl děda Jaroslav. Cvičil v Sokole u starých nářaďovců pod vedením Antonína Kotrly, který byl úspěšný trenér. Jeho svěřenec Jindra Mikulec získal v roce 1952 na LOH v Melbourne 4. místo v soutěži družstev ve sportovní gymnastice. Děda byl můj první trenér. Později mě trénoval na Vsetíně Jan Talaš. Hlavně díky Sokolu a učiteli Jiřímu Junkovi se podařilo upravit školní tělocvičnu na základní škole Trávníky, kam se musela gymnastika a celý Sokol přestěhovat ze sokolovny, která byla pod patronátem socialistického průmyslu určena k provozování sjednocené tělesné výchovy občanů. Díky vynikajícím výsledkům bylo na Vsetíně zřízeno tréninkové středisko mládeže (TSM) a získáno přes 60 titulů mistrů republiky. Já jsem jich taky pár měl, proto jsem v 17 letech přešel do střediska vrcholového sportu do Prahy. Tam jsem vydržel jen dva roky. Zřejmě z této zkušenosti vychází i můj nepříliš kladný vztah k vrcholovému sportu. Že je sportovní gymnastika nezvyklá pro muže, jsem nikdy nevnímal. Ta vrcholová je především obrovská dřina, jako asi v každém sportu, pokud chcete dosáhnout mistrovství. Ve sportovní gymnastice je to extrémní. Právě v ní se to jen málo komu ale povede. Chce to vůli, talent, výdrž i štěstí. Proto máme asi i více úspěšných žen než mužů v tomto sportu. Pokud ji provozujete v přiměřené míře, je právě gymnastika nejvhodnějším prostředkem pro rozvoj motorických schopností a dovedností u dětí školního věku. Tu obratnost potom mohou uplatnit později ve všech sportech. A v dětství se rozvíjí nejlépe.
Jsi sportovně založený, řídíš sportovní jednotu, trénuješ gymnastiku, jezdíš na lyžích, na kole. Co z těchto sportovních aktivit děláš nejraději?
Nejraději mám ty venkovní aktivity v přírodě. Valašsko má krásnou přírodu a parádní lyžařské i cyklistické trasy. Vyjedete na kopec a jste v lese.
Živil ses v životě jinak než sportem?
Můj děda Jaroslav mě přivedl ke sportu. Druhý děda Jan mě zase vedl k elektrotechnice. Když jsem se na základní škole rozhodoval, kam dál, nasměrovala mě ještě výchovná poradkyně, která prohlásila, že buď půjdu na vojenskou střední školu nebo se jinam jen těžko dostanu. Tehdy na to měla asi každá základní škola nějaké kvóty a musela dostat někoho na vojenskou školu. Rodiče podle zásady „řemeslo má zlaté dno” a jelikož jsem dědovi, zbrojováckému elektrikáři, stejně furt pomáhal vrtat do elektriky, přihlásili mě k čtyřletému oboru Mechanik silnoproudých zařízení do MEZu Vsetín. Jo, elektrika mě fakt bavila. Dokonce jsem si jednou postavil vysílačku. Živit jsem se jí ale nechtěl, zvláště po tom, co jsem kvůli sportu odešel do Prahy a v učilišti dopravního podniku jsem opravoval na odborné praxi tramvaje. Do maturity jsem pendloval mezi internátem, tělocvičnou a školou. Na nic jiného nezbýval čas. Gymnastická tělocvična tehdy byla na stadionu Sparty vedle výstaviště v Holešovicích. Pamatuju, že si tam za námi chodil zacvičit i kamarád gymnasta, dnes už věhlasný profesor, Pavel Kolář. Když jsme měli nějaké zdravotní problémy, vždycky nám pomohl. To jsem vždycky obdivoval. Možná i proto jsem po návratu do Vsetín vystudoval střední zdravotní školu a zdravotnického záchranáře (a i proto, že jsem nechtěl jít na vojnu, která mě nakonec stejně neminula ;). Pracoval jsem dokonce asi rok na ARO oddělení vsetínské nemocnice. Na záchrance žádné volné místo nebylo, tak jsem nastoupil k hasičům, kde jsem deset let zachraňoval lidi, majetek i prostředí. Na to rád vzpomínám. Dobrá parta, zajímavá práce. Jako velitel družstva a často i jednotky hasičů jsem se musel u zásahu rozhodovat během několika málo okamžiků. Nejhorší byl ten pocit zodpovědnosti za kolegy. Při zaměstnání jsem dálkově vystudoval FTVS UK v Praze. Po odchodu od hasičů jsem čtyři roky vedl příspěvkovou organizaci Městské lázně Vsetín. Rád se učím novým věcem a byla to dobrá zkušenost. Tam byly důležité právě ty organizační schopnosti. Někdy nebylo lehké s lidmi vyjít a v každém kolektivu se najdou lidé, kterým o ten společný výsledek práce zas tolik nejde. Já jsem měl asi vždycky štěstí, že vždycky v tom kolektivu převažovali ti druzí.
I přes své sportovní zaměření si najdeš čas na včely. Jak dlouho se tomuto koníčku věnuješ?
Ke včelaření mě přivedl asi před sedmnácti lety kamarád Jirka. Dnes je se svými čtyřiceti včelstvy nedosažitelný velkovčelař. Kam se na něj hrabu se svými šesti až osmi. I u hasičů jsme měli staršího kolegu včelaře, který přivedl ke včelaření další. Vždycky, když jsme se bavili na směně o svých chovatelských úspěších a neúspěších, ostatní kolegové říkali „á včelaři mají schůzi, tak nerušit”. Není nad předávání osobních zkušeností a dobrý příklad. To je ale ve všech lidských činnostech.
Jak se ti žije ve Vsetíně?
Vsetín je mé rodné město. Přestože má manželka říká, že nemá ani pořádné historické náměstí, na což byla z Krnova zvyklá, mám k němu dobrý vztah. Prožil jsem tu dětství v paneláku u lesa na sídlišti v Rokytnici. Pamatuji si ty šiškové války mezi prvním a druhým barákem. Všude plno dětí a celé dny venku. Za minutu v lese. Z architektonického hlediska žádný skvost, ale tehdy bylo alespoň levné a dostupné bydlení pro mladé rodiny. Když to porovnám se svým současným bydlením v rodinném domě na okraji Vsetína, mělo to hromadné, panelákové plno pozitiv. Jak dokazuje moderní městská architektura, při správném uchopení to může být vysoce kvalitní bydlení, jak je vidět dnes třeba v severozápadnější části Evropy. Například se vzestupem individuální dopravy si dneska nevíme rady. Sídliště se neprojektovala totiž s tím, že každá rodina bude vlastnit dvě auta a každý je bude chtít zaparkovat nejlépe pod oknem.
Proč jsi se rozhodl jít do politiky?
Každý by měl mít zájem ovlivňovat věci kolem sebe. Pokud na ten zájem rezignujeme, postarají se o ty věci jiní. A třeba úplně jinak, než si představujeme. Nám potom nezbude nic jiného než na to nadávat nebo se to snažit ovlivnit. U mě to začalo v těch Městských lázních sérií politických rozhodnutí, které jsem nemohl ovlivnit a ani se mě nikdo nezeptal na můj názor.
Jakou máš zkušenost s politikou?
Zpočátku byla dost naivní. Lidé si obvykle neradi přiznávají chyby, které dělají a u politiků to platí dvojnásob. Problém je, že když na ty chyby veřejně upozorníte. I kdyby to byla stokrát pravda, tak politik neřekne, ano, na tom něco je, díky za upozornění. Spíše se z vás bude snažit udělat hlupáka a odstavit vás od vlivu podílet se na tom rozhodování. Budou říkat, že je to politika. Podle mě je to ale spíš politikaření. Jinak žádné velké zkušenosti s politikou nemám. Spolu s kolegy působím v Koalici pro otevřený Vsetín. Byl jsem jen členem sportovní komise města, ale z té mě vyhodili. Údajně prý za „práci proti zájmům města”, jak jsem se dozvěděl z novin.
Proč by podle tebe měli občané volit právě Zelené?
Asi nejvíce kvůli programu. Myslím, že je to moderní program pro sebevědomý stát uprostřed Evropy, do které naše země patří. Takové to Masarykovské „nebát se a nekrást” s důrazem na sociální jistoty a čistou přírodu. Ta čistá příroda je podmínkou toho ostatního, nikoli naopak. Problém je, že program moc lidi nečtou a mají tendenci volit nejmenší zlo. Z regionální politiky mám navíc dojem, že Zelení (společně s Piráty) jsou asi jako jediní schopni obhajovat veřejný zájem.
Proč by občané měli kroužkovat právě tebe?
Pokud to někdo udělá, zlobit se nebudu. Myslím si ale, že je na kandidátce plno kvalitnějších osobností, než jsem já. Takže klidně i bez kroužku.
Co chceš v parlamentu prosadit?
Především co nejvíce z programu Zelených.
Co si myslíš, že můžeš do politiky přinést, čím zde budeš prospěšný?
Vzhledem k profesní činnosti bych se zaměřil na oblast podpory sportu, který si zasluhuje komplexní přístup. Dnes je v této oblasti docela velký chaos.
Jako předseda tělovýchovné jednoty znáš vyplňování daní moc dobře. Myslíš, že by se daňový systém měl zjednodušit?
Jistě. Čím složitější systém, čím větší firma, tím větší možnost použití kliček daňové optimalizace. A jak je známo, některé nadnárodní firmy se dokážou vyhnout placení daní zcela. Organizace, ve které pracuji, není velká a také využívá služeb daňového poradce. Přesto si nemyslím, že je to nějaká komplikace. Rovná daň může zjednodušit administraci, výběr i stanovení odvodů plátců a například daň z příjmů právnických osob s jednotnou sazbou nyní takto funguje. Nicméně pokud nechceme rezignovat na sociální funkci státu, nebude jednoduchost daňového systému tím nejdůležitějším kritériem při výběru daní. Důležitějším bude například to, jestli budeme progresivně danit zrovna třeba ty příjmy velkých právnických osob nebo jestli více zdaníme externality. Tedy náklady, které způsobují firmy při znečišťování prostředí a které za ně nakonec zaplatíme všichni. Nesmí to právě být tak, že to v důsledku zaplatí ti s nízkými nebo středně velkými příjmy.
Myslíš si, že by měly být spolky a občané více zapojeni do života v obci a měli právo se vyjadřovat k věcem v obci, jako je například stavba silnice, supermarketů a dále?
Když se podívám na některé programy stran, tak tam vidím hesla jako zefektivnit, zkrátit, zjednodušit. Mám strach, že například urychlení stavebního řízení u významných staveb, které dokáží ovlivnit život v obci na desetiletí dopředu, je jen záminka pro vyloučení veřejnosti z účasti na těchto řízeních. Právě spolky reprezentují zájmy veřejnosti, často přímo i sousedů z místa, které stavba ovlivní. Tito lidé potom snadno podlehnou nátlaku, který je na něj vyvíjen ze strany developera. Spolky nemají žádné privilegované postavení v rámci řízení, co se týká námitek a procesních lhůt k jejich podání. Obvykle na to mají 15 dní. Stavební úřad na to má až 90 dní a nic mu nebrání vydat své rozhodnutí dříve. Takže spolky stavební řízení neprotahují, i když je podána žaloba například na procesní pochybení v řízení. Stavební úřad může rozhodnout bez ohledu na její výsledek. Samozřejmě s rizikem, že jsou tato rozhodnutí nekvalitní a nesprávná. Taky je velmi nebezpečné zpochybňování právního státu a systému odvolání a dovolání se práva s odkazem na zrychlení soudního řízení z řad některých politiků. Obvykle jde o hlasy politiků, kteří se v byrokratickém systému rozhodování „naučili chodit” a často složité a zdlouhavé hledání spravedlnosti, které může poukázat na jejich pochybení, nepotřebují.
Radek Fojtík, Váš kandidát číslo 11 za Zelené ve Zlínském kraji
Celou kandidátku a další rozhovory si můžete přečíst zde.